
Včera
po 22. hodině nás navždy opustil pan profesor Milan Nakonečný. Odešel
ve spánku - doma obklopený rodinou a svými blízkými.
A
s ním odešla část naší historie. Byl to neobyčejně znalý, sečtělý a
taky bojovně-tvrdohlavý člověk s neuvěřitelným vnitřním kompasem pro to,
co je správné. A co považoval za správné, z toho neuhnul, i když to
znamenalo jít morálně proti každému režimu, který zažil, a pouštět se do
střetů, které nemohl vyhrát. Ale právě díky tomuto povahovému rysu
dokázal v 50.-60. letech zachránit, sepsat a uchovat naši
hermeticko-okultní historii. Co víc, stál u každého většího pokusu ji
oživit a když se to na konci 80. let konečně podařilo a pak domotalo -
jak už to v naší, dnes už hranicemi přetržené zemi bývá - zůstal tím,
kdo zůstává, táhne, zkoumá a motivuje další a další generace. Do
poslední chvíle psal, tvořil, byl součástí dění. A tvrdohlavě ignoroval
svůj věk a nemoci, které se o něj pokoušely. Ještě loni svou, byť předtočenou zdravicí otevíral naši konferenci.
S
odchodem pana profesora se také přetrhává poslední stuha-pojítko s
prvorepublikovým okultismem. Ještě se poznal a přátelil s Kabelákem,
Lešehradem a dalšími, kteří přežili válku a v 50. letech dožívali v
ústraní. To oni mu vyprávěli, jaké to tenkrát bylo, a motivovali ho k
jeho neúnavné práci. Ode dneška jsme už na to ale sami. Pomyslná štafeta
byla předána.
Věnujte prosím panu profesorovi tichou vzpomínku...